Andy BATHGATE

Narodil se 28. srpna 1932 ve Winnipegu, provincie Manitoba. Tento talentovaný tvůrce hry se vždy více řadil k hokejistům s nejvyšším počtem asistencí. Bathgate se může pyšnit i tím, že si dokázal udržet vrcholnou výkonnost po celou dobu své dlouhé kariéry, kterou začal i skončil v nižší profesionální soutěži.

Nejprve však v období 1949-53 prošel juniorským hokejem v mužstvu Guelph Biltmores v OHA-Junior. V roce 1950 a 1952 jim pomohl k vítězství v Memorial Cupu. Právě během prvního roku stráveném v jejich dresu utrpěl Bathgate vážné zranění kolena, které na jeho kondici zanechalo trvalé následky. Od té doby až do konce své hokejové kariéry musel nosit v koleni speciální ocelovou výztuhu. Ani tento velký handicap mu však nezabránil, aby se stal hokejovou hvězdou NHL.

Sezónu 1952-53 sice ještě odstartoval v OHA-Jr., ale už po dvou zápasech si to namířil do Národní hokejové ligy v barvách New York Rangers. Na pravém křídle jejich útoku to zkoušel v osmnácti utkáních s chudou bilancí jedné asistence. Zřejmě proto pak tuto sezónu dokončil ve WHL s Vancouverem Canucks. V následujícím roce to dopadlo podobně. Nejprve sehrál dvacet zápasů s Rangers (2+2), aby sezónu dokončil ve WHL opět s Vancouverem Canucks a navíc v AHL s Cleveland Barons.

Řádným členem týmu New York Rangers se stal 15. listopadu 1954, kdy k nim s Clevelandu přestoupil společně s Vic Howem výměnou za Glena Sonmora a Erica Pogueho. Po odehrání všech sedmdesáti utkání základní části se stal čtyřicetibodovým hráčem s dvaceti góly a dvaceti asistencemi. Dalších osm let 1955-63 byl pokaždé nejproduktivnějším hráčem Rangers a tím sám sebe etabloval do role jednoho z nejvíce nadaných ofenzivně laděných hráčů ligy.

Bathgate se prosadil i do nejlepší desítky kanadského bodování celé NHL, v níž pak nechyběl devět sezón (1955-64). Šesté místo ze sezóny 1955-56 (66) vylepšil v následujícím ročníku (1956-57) a postoupil na čtvrtou příčku (77). Teprve třetí stupínek v sezóně 1957-58 (78) posunul Bathgatea na místo pravého křídla ve druhém All-Star Teamu.

Prokazatelně nejlepší rok zaznamenal v sezóně 1958-59, kdy kanadské bodování vyhrál s 88 body (40+48). Dokonce si v průběhu základní části vedl tak dobře, že mu byla udělena Harth Memorial Trophy, cena pro nejužitečnějšího hráče. Bathgate byl také nominován na post pravého útočníka do prvního All-Star Teamu na úkor Gordie Howea. Ani tento pro Bathgateho tolik úspěšný rok se New Yorku Rangers jim nevedlo jinak. Vyřazovací boje jim utekly o jediný bod za čtvrtým Torontem.

Stejně jako Gordie Howe uměl Bathgate při hře používat fyzickou sílu. Občas se z něj stal i nelítostný rváč. Tato vlastnost pocházela z jeho mládí ve Winnipegu, kde si to hoši ze sousedských čtvrtí rozdávali obzvlášť tvrdě.

V dalších dvou ročnících 1959-61 sice pokaždé obsadil čtvrtou příčku tabulky produktivity (74 a 77 bodů), ale do All-Star se neprosadil. Byl sem znovu zařazen v roce 1962, kdy sahal po Art Ross Trophy. Při rovnosti bodů se vítězem trofeje stal Bobby Hull, který z 84 bodů získal plných 50 za vstřelené branky. Bathgate byl úspěšný jen ve 28 případech, ale s 56 asistencemi předčil všechny ostatní hráče NHL. O trofej tedy přišel, ale o post v prvním týmu All-Star nikoli. Ten mu unikl až v sezóně následující (1962-63), kdy se umístil znovu na druhém místě v honbě za Art Ross Trophy (81 bodů) a zároveň byl nominován "jen" do druhého All-Star Teamu sezóny.

Ačkoliv byl Bathgate vynikající individualista na ledě i mimo něj, vždy upřednostňoval týmové úspěchy nad vlastními. Také proto býval špatnými výkony Rangers velmi často zklamán. Naneštěstí hrál Bathgate za New York Rangers v době, kdy se celku z Manhattanu příliš nedařilo a play off bylo pro ně obyčejně zakleté. Říkalo se o něm, že je velkým hráčem ve špatném mužstvu.

Po dlouhých letech svého hvězdného hokeje s Rangers se Bathgateovi v roce 1964 konečně naskytla šance hrát za jiný, mnohem ambicióznější tým. Po třech čtvrtinách základní části sezóny 1963-64 z New Yorku, kde byl od roku 1961 kapitánem týmu, odešel. 22. února 1964 byl trejdován společně s Donem McKenneym do Toronta Maple Leafs výměnou za Dicka Duffyho, Boba Nevina, Arnie Browna, Billa Collinse a Roda Seilinga.

Z přestupu byl Bathgate doslova nadšen a bylo to poznat i na jeho výkonnosti. Přechod z jednoho týmu do druhého jej sice připravil o lepší pozici v kanadském bodování (skončil čtvrtý se 77 body), ale znovu se stal králem NHL v počtu dosažených asistencí (58). Pěti góly a čtyřmi asistencemi ve čtrnácti zápasech pomohl svému novému týmu vyhrát vysněný Stanley Cup.

Po další, tentokrát neúspěšné sezóně 1964-65, kdy se mu obnovilo staré zranění kolene, se Bathgate s Maple Leafs rozloučil. 20. května 1965 byl spolu s Billy Harrisem a Gary Jarrettem podruhé trejdován, tentokrát do týmu Detroit Red Wings výměnou za Marcela Provosta, Eda Joyala, Larry Jeffreye, Lowella McDonalda a Auta Ericksona. Zde Bathgate přispěl k probojování klubu do finále play off. V rozhodující sérii však Red Wings prohráli s mužstvem Montreal Canadiens 2:4 na zápasy.

Při rozšíření NHL, 6. června 1967, ho Detroit během tzv. Expansion Draftu uvolnil do Pittsburgh Penguins. Toto město mu nebylo úplně neznámé. Závěrem sezóny 1966-67 působil ve farmářském týmu Pittsburgh Hornets, hrajícím AHL. S Penguins odehrál jednu celou sezónu 1967-68 a potom NHL na dva roky opustil.

Bathgate byl totiž opravdový "profík", který se na sklonku svojí kariéry nestyděl hrát v nižší ligové soutěži. Tenkrát doslova řekl: "Raději budu stabilně nastupovat v kádru některého týmu nižší ligy, než jen sedět na střídačce klubu NHL".

V říjnu 1968 ho Penguins uvolnili do Vancouveru Canucks, hrajícím ve Western Hockey League. V jejich barvách zaznamenal fantastický ročník 1969-70, v němž nastoupil v 72 zápasech, ve kterých zaznamenal 108 bodů za 40 branek a 68 nahrávek. Cena pro nejlepšího hráče této soutěže, tzv. Leader Cup, ho samozřejmě neminula.

Po dvou letech s Canucks (1968-70) se mezi Penguins opět vrátil. Jeden rok (1970-71) pak tomuto nováčkovi soutěže výrazně pomáhal v těžkých začátcích. Tato sezóna však pro něj byla v NHL definitivně poslední.

Během sedmnácti sezón (1952-68, 1970-71) odehrál v základní části 1069 zápasů, ve kterých zaznamenal 973 bodů za 349 branek a 624 nahrávek. V sedmi ročnících play off nastoupil k 54 utkáním, v nichž vstřelil 21 gólů a při 14 asistoval.

V letech 1971-74 působil v Evropě jako trenér švýcarského klubu HC Ambri-Piotta v Division-A. V ročníku 1974-75 uskutečnil poslední návrat mezi aktivní hráče, a to ve funkci hrajícího trenéra týmu Vancouver Blazers ve World Hockey Association (11 zápasů, 1+6).

Díky svým prudkým střelám, jež patřily k nejtvrdším v historii, je Andy Bathgate úzce spjat s jednou velmi důležitou hokejovou inovací. 1. listopadu 1959 vyslal Bathgate na brankáře Jacquese Planteho jednu ze svých typických dělovek, která slavného gólmana poslala do kolen. Puk ho trefil přímo do obličeje a ihned bylo nutné šít. Když se Plante vrátit na led, skrýval svou tvář pod něčím, co velmi připomínalo maškarní škrabošku. Takto nějak se tedy Bathgate stal (nesmíme zapomenout na Bobbyho Hulla) nepřímým "viníkem" zavedení brankářské masky.

Do Hokejové síně slávy byl osminásobný účastník exhibičního NHL All-Star Game (1957-64) zvolený v roce 1978 spolu s Marcelem Provonostem (který byl součástí Bathgateova trejdu z Toronta do Detroitu) a ještě vetší ironií je, že i s Jacquesem Plantem.

Zdroj: www.nhl.cz - Martin Hrubý

          www.hhof.com